Stažení loga: ZIP (logo v křivkách)	Rok založení: 1949
	Klubové barvy: modrá, bílá, oranžová
	Vedení klubu: Ladislav Suchý Předseda HC JUDr. Ivan Záleský Manažer HC Ing. Antonín Švenkrt Vedoucí družstva	Členové výboru: Vladimír Landa Jakub Horák Václav Fritsch Dominik Just Jaroslav Fritsch
	Kontakty
	Řisuty č.p. 3 273 78 Řisuty www.hcrisuty.cz info@hcrisuty.cz	Prezident klubu: Ladislav Suchý +420 607 511 341 Vedoucí družstva: Ing. Antonín Švenkrt +420 603 871 451 antonin.svenkrt@centrum.cz

Historie Klubu

Poválečná doba i v Řisutech byla poznamenána "politickým bojem" a bohužel, ten se nevyhnul ani sportovní činnosti. Mohl bych, ale nechci být adresný, většina aktérů už své názory a ideologie prosazuje na věčností a těm mladším a mladým bych už jenom žaloval na svou starší generaci.

Většina mládeže v Řisutech tehdy žila sportem, ale i ochotnickým divadlem a věru, příležitostí bylo dost. To ještě existovala skautská organizace Junák, kde se většina z nás vyžívala v táborničení a činnostech této organizaci blízkých, ale právě i v tom zmiňovaném ochotničení "na prknech, která znamenají svět."Ti vyspělejší a starší měli svou ochotnickou organizaci. Mnozí z nás s lhali i cvičení v tělovýchovné jednotě Sokol" Byli jsme mladí, plni energie a zdaleka jsme neměli tolik příležitostí se rozptylovat a vyžívat jako nyní.

Není tedy divu, že jsme pod dojmem mistrovstvích světa v hokeji a úspěchů našeho národního mužstva toužili hokej sami hrát a proto se zrodil nápad pod hlavičkou Sokola založit hokejový oddíl, Samozřejmě, že dnes už nevím, kdo s tímto návrhem přišel jako první, ale nápad se ujal a bylo už jenom otázkou krátkého času a hokejový oddíl Sokola Řisuty byl na světě. Většinu potřebných formalit jsem spolu se svým vrstevníkem Jiřím Novákem v Praze na Kozím náměstí zařizoval já. Bylo nám sedmnáct, elánu a chuti na rozdávání, nadšeni vrstevníků, pochopení starších, to všechno způsobilo, že historie řisutského hokeje započala na podzim roku l949.

Historicky prvním zápasem našeho nově vzniklého oddílu byl přátelský zápas se Sokolem Tuřany. Byl sehrán v neděli odpoledne dne 29. 1.>dna 1950. Vyhráli jsme 6;4 (2;1, 2;1, 2;2) a nastoupili v této sestavě; Josef Novák - Václav Mráz, Jaroslav Juppa - Jiří Novák, Václav Kučera - Jiři Ulbrich, Antonín Žvachta (kapitán), Vladimír Kokta - František Dvořák, Antonín Šlajchert, Miroslav First - Miloslav Tesař, Jiří Červenka, Antonín Jakeš. Náhradníkem do branky byl Alois Pospíšil. Rozhodčím byl pan František Bureš z Tuřan.

První branku Řisut vstřelil kapitán mužstva Antonín Žvachta. Na dalších brankách se podíleli Vladimír Kokta a Václav Mráz a pak ještě třikrát Antonín Žvachta. V tomto roce se zima asi moc nevydařila, protože jsme stačili sehrát už jenom dva vítězné přátelské zápasy se Sokolem Srbeč. Doma to bylo 7;3 (2;1, 2;1, 3:1) a v Srbči jsme zvítězili 8:7 (2:3, 2:2, 4:2) Naším hráčem v této době byl ještě František Linhart ze Srbče (bratranec Jaroslava Juppy), který nastoupil až v zápasech se Srbčí.

Do sezony 1950-1951 jsme už vstupovali daleko lépe materiálové vybavení. Bylo až s podivem, jak rychle se nám podařilo obstarat pro hokej to nejdůležitější. Dík panu Janu Landsdorfovi a panu Stanislavu Krátkému (přiženil se ze Smečna a vzal si jednu z dcer kováře a legionáře Václava Juppy) jsme jenom za malý peníz získali.mantinely (nízké) a osvětlení ze hřiště tehdejšího SK Slaný, které klub, zastřešovaný ČKD Slaný, měl jako nadbytečné. Na počátku jsme měli i dvě sady dresů, jedny červeno-bílé, druhé modro-žluté. Už tehdy jsme se samozřejmá neobešli bez sponzorů. Byli to místní fandové a příznivci, někteří z nich i pozdéjší funkcionáři. Vzpomínku si určitě zaslouží pánové Ladislav Beránek, Josef Hort ( Sláveček ), František Selner, krejčí pan Otto Líberský a kolář pan Pavel Zahradník, široko-daleko věhlasný výrobce hokejek "jasanovek". Byli i další, jejichž pomocí a přízně se nám dostávalo. Vzpomínám na truhláře pana Jaroslava Zelenku, který pro nás naprosto zdarma za pomoci nás laiků zhotovil perfektní vysoké mantinely na svém pracovišti v Drůbežárně ve Slaném. Svérázný "Fábera" Karel Albrecht, švec Vlasta Hort. "Spavák" Josef Hercl, Míra Hajn, kovář František Dvcřák st. a další, kteří jistě tolerantně smluví mou děravou paměť se podíleli rovněž na pomoci našemu hokejovému oddí1u.

Na sportovním poli jsme v této sezoně 1950-51 vzdor posílení mužstva o brankáře Milku Mráze, razantního útočníka Karla Náprstky a někdejšího dorostence Slaného Zdeňka Pohla příliš neuspěli. Byli jsme rozlosováni do kralupské III. třídy, kde nám soupeři měli být Sokol Zlončice, Neuměřice, Kamenný Most a Sokol Dolany. Ze Slánska jsme to byli my, ČKD Slaný II. a Brandýsek. Jak tehdy bývalo obvyklé, mnoho bylo závislé na sv. Petrovi a ten sabotoval kde mohl, takže soutěž se nedohrála. Přesto jsme se neměli čím chlubit, nevyhráli jsme v té sezoně ani jediný zápas a to ani mistrovský ani přátelský. Přes katastrofální bilanci nás nadšení a elán neopouštěly. V mistrovských zápasech nás porazila do soutěže dodatečně při- losovaná Nová Ves z Kralupská 8:4, Neuměřice 11:7 a Zlončice 7:0. V přátelských zápasech jsme prohráli s Malíkovicemi 9:2, se Sokolem Ledce 15;3 a 13;5, s Tuřany 7;5 s Libušínem 5:1 a Přelící 13;1. Uhráli jsme jedinou remisu se Sokolem Mšec 3:3.

Na nemnoha brankách v té sezoně vstřelených se podíleli Jiří Ulbrich 8, Vladimír Kokta, Karel Náprstek a Antonín Šlajchert po 5, Miloslav Tesař 3, František Linhart a Jiří Krejčík (Malíkovice) po 2 a František Dvořák 1.

Až potud mohlo být moje vzpomínání alespoň částečně podloženo písemnými zápisky, které jsem si tehdy vedl. Ostatní už bude závislé pouze na mé nespolehlivé paměti.

Od samého počátku byl naším problémem kluziště, protože jeho rozměry limitovala velikost rybníku. To jsme tehdy ještě neměli tolik povědomosti o tom, že v NHL se vlastně hraje na podobně úzkých kluzištích, jako jsme měli my. Toužili jsme po vysokých mantinelech a normálním hřišti. Našli jsme tedy pochopení u pana Josefa Štulíka, který nám bezplatně dal k dispozici louku za stodolou svého stavení. Byli jsme nadšeni a do práce jsme se pustili s velkým elánem. Vedle zmiňované louky protéká potok, takže jsme vše viděli jako velmi výhodné. Přístup jsme vybudovali z cesty od Zelenkova statku (Soukupovy). Ale chyb lávky, vše bylo dobré, až na to nejdůležitější a to byl neupravený povrch, který jsme mínili zaplavit a tím získat souvislou ledovou plochu. Tu jsme ale přes veškerou snahu nezískali. Vytvořila se nám spousta vzduchových bublin a po marných experimentech jsme tento prostor museli opustit. Kajícně jsme se vrátili na naše "kanadské" kluziště na rybníku, ale hledali dál. Nakonec jsme se rozhodli vybudovat hřiště, které v zimním období mělo sloužit jako kluziště a to "na bahně" vedle rybníka. Bylo to asi v roce 1960, v místním družstvu jsme měli vlivného přímluvce pana "Slávečka" Horta a tak nám nedalo mnoho práce přes něho získat souhlas představenstva o zapůjčení T128. Pak už chyběla jenom drobná maličkost. Tento domnělý vrak, který stal nečinně ve stodole u Kurků, opravit. Tatru jsme zpojízdnili a ze "Stráně" s ní navozili opuku, z "Roklí" mergle a už nic nestálo v cestě, protože i ochotné ruce se v dostatečné míře našly. Hřiště bylo na světě. Byla to tehdy sláva, když jsme při jeho otevření uspořádali "Den dětí".

Na tuto akci navazovalo už zmíněné budování vysokých mantinelů ve Slánské drůbežárně pod vedením pana Jaroslava Zelenky. Tady opět opravená T 128 sehrála svojí roli. Užitek mělo i družstvo, protože pak byl tento vůz znovu objeven i tam a stal se vítaným pomocníkem.

V mimohokejových aktivitách byla naše činnost dosti bohatá a i rozmanitá. Na rozdíl ode mne, mí kolegové z hokeje cvičení na nářadí v tělocvičně, tedy gymnastice, moc nedali. Ale snad si vzpomenu někteří dnes už mladí dědečkové, kteří prošli mýma rukama, kteří každé pondělí čtvrtek dostávali do těla ať už v tělocvičně nebo v přírodě. Později jim možná tato fyzička přišla vhod, ale zcela určitě neuškodila. Tak jako já kluky (v prvních dobách s panem Mühlfeitem), tak malé holky cvičila paní Pochmanová, jestli si dobře pamatuji.

Pro mne v tomto oboru byl nedostižným vzorem můj poněkud starší kamarád Karel Hajn (Václav Jelínek je jeho synovcem), s kterým jsme sami po odchodu těch malých týrali svá těla do úmoru. Už se ani věřit nechce, že ve školní tělocvičně, ač správné gymnastické postavy, jsme při veletoči na hrazdě museli kvůli nízkému stropu krčit nohy.

Výraznou postavou a naším cvičitelem v dorosteneckém věku byl pan Standa Krátký, který, jak už jsem se na jiném místě zmínil, se do Řinut přiženil. Tento Standa Krátký nás vedl i k lehké atletice a pod jeho vedením jsme měřili i své síly s vrstevníky ze Smečna.

Tradici a dobrou úroveň v Řisutech měl i volejbal. Měl jsem tu čest být aktivním členem mužstva, jehož sestavu tvořila taková jména jako pan Jiří Kurka, místní sedlák, z jehož potomků tuším už nikdo nežije, dále pánové Karel Hajn a Jiří Ulbrich, přespolní ing. Miroslav Kučera (měl za manželku dceru holiče pana Típka) a sportovní fanatik a všeuměl pan František Matějka. Byla to pěkná řádka turnajů, která toto mužstvo úspěšně absolvovalo. Želechovice, Panenský Týnec, Smečno, Zlonice, Hospozín, Zvoleněves, Slaný, Tuřany, Přelíc, Luníkov, Jedomělice, to jsou jenom některé z nich.

Uvedl jsem jméno Františky Matějky z Malíkovic. Byl to skutečný fanatik sportu a stojí za to se o něm šířit rozsáhleji. Samozřejmě, že na zážitku s ním bylo jistě mnoho, ale já mohu posloužit tím, co vím sám anebo jsem s ním zažil. Absolvoval jsem s ním řadu rozhovorů na hrázi "Malkováku" v létě při koupání. Samozřejmě šlo o témata sportovní. Ale byly i akce praktické. Já ač mladší, zasvěcoval jsem ho a z počátku i "škodili" při dublových mačích na hřišti na "maklovské" návsi cestou z koupání. Franta byl ovšem "učenlivý žák" a za krátký čas se stal v Řisutech naší volejbalovou posilou a protože to byl rozený vůdce, brzy svým příkladem, hecování i kritikou mužstvo burcoval a ovládal.

Nejinak tomu bylo v hokeji. Tak, jak se v Řisutech rozšiřovala lepší materiálová základna to zejména osvětlení, které umožňovalo hrát i v týdnu večer, začali jsme lanařit v okolí a Malíkovice bylo přímo Eldorádo. Byly to skutečné posily, které jsme odtamtud získali. Franta Matějka ,,prašivka" Tonda Čečrdle, Jirka Krejčík, Václav Suk, Pepíci Pešula a Štiler, později Mirek Charvát a Pepík Kalous. Dokonce i Václav Valeš (výborný harmonikář) za nás pár zápasů odchytal.

Dodnes jsem si jist, že byli všichni dobří, ale Franta Matějka byl jenom jeden. Jak ten to uměl s hokejkou a pukem a nejenom postavou, ale i hrou, myšlením a zápalem převyšoval všechny okolo sebe. Byl požitek s ním hrát, on uměl všechno a jeho přihrávky měly oči, on se vždy na hřišti vydával ze všech sil, šel vždy příkladem a ta jeho kritika i peskování byly na místě. Byl náročný k sobě a totéž vyžadoval od druhých. Jsem rád, že jsem měl tu možnost s ním hrát a někdy slyšet i slova, která se hezky poslouchají a od něho to bylo zvlášť milé. On totiž chválou moc neplýtval.

Nikdy nezapomenu na přátelské utkání na sklonku jedné zimní sezony, kdy led u nás v Řisutech už nebyl, ale cestou autobusem ze Slaného jsme stačili dojednat zápas v Novém Strašecí. Operativně jsme sehnali hráče a večer už se hrálo. Nové Strašecí v té době bylo mužstvem nepoměrně zdatnějším, než jsme byli my. Takové věci si však Franta Matějka nikdy nepřipouštěl. Realita byla k nám krutá a Milka Mráz lovil puky ze sítě jeden za druhým. Franta ač sám nestřídal, přece jen nestíhal uhrát všechno. Vyháněl beky ze hřiště a hrál za ně, v útoku nás měnil jako kudly. Nastoupil tak jak byl i na místo brankáře Milky Mráze. Nebylo to mnoho platné, nakonec uštván a zhrzen klekl ve středovém kruhu na led, sklonil hlavu, hokejkou tloukl do ledu a nadávkami nešetřil. Tento jakoby obrázek z shakespearovské tragedie snad lze doplnit jen slovy "Marnost nad marnost. Vše je marnost".

Byla to osobnost Franta Matějka, tato trochu komická donquichotská figura, ale stoprocentní sportovec, výborný kamarád a člověk!

Bylo, nebylo! Už mnoho vody uplynulo v Červeném potoce a mnohé ledy uplavaly na rybníku, na kterém se začala psát historie řisutského hokeje. Řada tehdejších aktérů už žije jenom ve vzpomínkách, ale nikdo jim nevezme, že to byli oni, kdo stál u zrodu oddílu, který na rozdíl od mnohdy tehdy slavnějších, stále žije a co víc svou výkonností šíří slávu Řisut v celém širokém kraji od historického Řípu, přes lázně Poděbrady až ke Svaté Hoře Příbrami. A to je dost!

Vladimír Kokta, Řisuty